Adalbertova louka

Adalbert Stifter (1805–1868) není jen nejslavnějším rodákem Horní Plané, ale doslova „básníkem Šumavy“. Byl to spisovatel, malíř a pedagog, který jako nikdo jiný dokázal popsat tichou krásu zdejších hvozdů. Jeho dílo je oslavou přírody a mravní síly, což z něj činí nadčasovou osobnost, kterou uznávají Češi i Rakušané jako most mezi oběma národy.

Jeho odkaz je v Horní Plané stále živý. Přímo ve městě stojí jeho rodný dům, který dnes slouží jako muzeum a kulturní centrum. Místo má tak silnou atmosféru, že se stalo cílem literárních poutníků. Lidé sem dodnes jezdí nejen za historií, ale i proto, aby si na místech, která Stifter miloval, předčítali z jeho knih a znovu objevovali klid, který v dnešní uspěchané době tolik chybí.

Často bývá srovnáván s dalším velikánem, Karlem Klostermannem. Rozdíl mezi nimi však přesně vystihuje charakter lokality. Zatímco Klostermann ve svých románech zachytil drsný boj o přežití, vichřice a tvrdou dřinu v divočině, Stifterova Šumava je jiná. Je to krajina harmonie, smíření a „tichého zákona“.

Stifter nehledal drama, ale duši krajiny a její hojivý vliv na člověka. Právě proto je Horní Planá vnímána jako ta vlídnější, poetičtější brána do hor, na rozdíl od nehostinných plání, o kterých psal Klostermann. Bydlet zde znamená žít v kulisách, které inspirují ke klidu, nikoliv k boji s živly.